Po pár problémech v hlavním městě Inků jsme vzali autobus a odjeli do blízkého městečka v horách Mollepata.Od tam jsme postupovaly dále nahoru s plnou polní.Myslel jsem tedy že to bude rozhodne snadnější,asi plná polní nebo jsem se špatně vyspal,každopádně jsem zatínal zuby jak se dalo a i přes vše jsem bojoval z převýšením docela tvrdým způsobem a moje cesta se pro mě stala rozhodne nepohodlná.Hlavně že jsme zato nemusely platit až na naše jídlo,pět konserv sardinek,chleba,nějaká čokoláda,černá sodovka pro plno cukru a ještě tedy vše táhly na zádech.

 

První noc jsme přenocovali kousek za městečkem a ráno s požehnáním na cestu od majitele pozemku jsme zase pokračovaly tedy aspoň já těží nahoru.Funěl jsem prskal jsem a bylo to horší a horší.Po cestě mimochodem která byla jak z pohádky se mě udělaly puchýře na patách a musel jsem přehodit na kroksy s kterými jsem šmatlal ještě dalších 10dní.Utábořily jsme se v základním tábore kde byli všichni z cestovek a jejich nosiči s oslíky.Po cestě jsme zažili mnoho dobrodružství a převýšení sedla pod horou Salkantay bylo fenomenální.Voda kterou jsem bral z místních říček co protékali při cestě v azurovém nádechu byla asi to nejlepší co jsem kdy kde pil.Krajina se začala za sedlem měnit z hor na prales v kterém jsem stál jak zmokla opice pod stromem někde na vrcholku strmého kopce a Stracený přišel ke mě kun a stál tam se mnou.Moje promoklé věci,zima na kost,kroksi na nohách v hromadě bláta a Koníkovými oči co neverícně na mě koukali se mi obměnil výhled z kopce na který jsem zabloudil potom co jsem si snažil usnadnit cestu a nejít tam kde všichni turisti který totálně rozšlapaly hlavni cestu.

 

 

Doškrábal jsem se v noci do posledního tábora kde jsme dostali možnost tábořit zadarmo na místě kde spaly celé expedice.Ráno expediční skupina opustila kemp a my se pustili do vysoušení našich mokrých věcí hned jak se v údolí objevilo sluníčko.Dále pokračujeme chůzí přes deset hodin a konečně dorážíme do hydraelektry kde jsme hned vedle kolejí,7km od Machu Pichu zbudovali náš tábor a šli odpočívat.Mohu říct že moje tělo cítilo každičký sval a moje žabky kroksy jsou neodpružené takže moje okostice na píšťalách proste moje nohy byli nepoužitelné.Druhý den jsem v bolestech dolezl do Aqua Caliente a ubytovali jsme se v hostelu protože jsme byli na cestě už pět dnu a sprcha byla potřeba.Druhý den jsme zakoupili lístky a vyrazili na finále.Přes bolest jsem se škrábal do kopce a konečně je to tady,výhled byl neuvěřitelně krásný z jedné strany legendárního města na Hory se zasněženými vrcholky a druhy zase do jungle.Pro mě jako Evropana prostě ráj.

Naštěstí mě vyhodili z hostelu potom co jsem jim odmítl dělat víc a víc a ještě víc hodin za neplacené dobrovolnické práce bez jídla a v místnosti kde nebylo topení a netekla teplá voda.Ocitl jsem se na ulici.Putoval jsem se rozloučit s Antonem který stejně odlétal do USA a pracoval ve vedlejším hostelu.Pochopil moji situaci a já jsem si to jak suverén kráčel přes celí město až na periférii kde jsem s překrásným výhledem na hory snažil uskutečnit můj nový Project 5000km of Adventure kde jsem ještě netušil že se protáhne na daleko vice než 5000 ale to jsem v té době jako nezkušený Evropan nemel ani ponětí jak se dá doopravdy cestovat, bez cestovky,kamarádu,peněz a vedení co přinese další den.

Děkuji za návštěvu mých stránek zbytek moje cesta pokračuje na stránce 5000km of Adventurea nezapomeňte žijeme jenom jednou s pozdravem...